Bodování je dobrý nápad.
Asi každý vůdce oddílu byl s mocí bodování seznámen na vůdcovských kurzech a v mnohých skautských příručkách, mnohdy ten cukr a bič sám zažil. Myslím, že přirovnání bodovacích systémů k legendárnímu nástroji „cukru a biče“ je nejvýstižnější. Dokáže hnát děti kupředu s vidinou blízké odměny.
V našem oddíle nemáme nijak zásadně propracovaný systém bodování, respektive si umím představit, že by teoreticky mohl být více vystavěn a provázán s činností. Problém nastává ve chvíli realizace. Sledování a vyhodnocování čísel není náročné ani tak na čas, jako na disciplínu vedoucích. I tak se snažíme bodování udržet a pracovat s ním.
Bodování dává dětem krátkodobou fungující motivaci.
Dává totiž oddílu jakýsi projev řádu. Zhmotňuje skautům věci, které jsou pro ně abstraktní, a zcela jasně je popisuje. Umožňuje si vytvořit vztah k činnostem. Například vysvětlit v jedenácti letech klukovi (u holek by to mohlo být složitější), že si má ve stanu uklízet, protože si své věci snadno najde a nebudou mu plesnivět, sice lze, ale praktická realizace vydrží maximálně dvě hodiny a mnohdy ani to ne.
V případě sdělení, že za uklizený stan, který bude splňovat ta a ta kritéria, získá tolik a tolik bodů, je jasné, jaké podmínky jsou položeny, a hlavně je to pro nebohého uklízejícího kluka zcela reálnou motivací, se kterou dokáže dobře pracovat.
V dívčích oddílech nefunguje bodování tak dobře.
Je téměř daností, že v dívčích kolektivech, které nejsou od přirozenosti tak soutěživé a lačné výsledku, ale spíše kladou důraz na cestu k cíli, budou systémy bodování méně účinné. Nicméně můj názor o projevu řádu bude platit i zde. A vlastně i následující část by měla mít uplatnění, jen nebude tak intenzivní.
Bodování má mnoho dalších výhod.
Jako hlavní důvody pro vedení bodování bych uvedl: pozitivní motivace dětí, zviditelnění a konkretizace úspěchů, srovnání úspěšnosti mezi jednotlivci (skupinami), rozvoj rádcovských kompetencí v oblasti vedení. Asi nejčastěji se vůdce může setkat s kritikou ohledně výchovy k soupeření, a nikoli ke spolupráci. U nás v oddíle se snažíme pracovat v družinovém systému a mám za to, že bodování je spíše nástrojem k posilování sounáležitosti a spolupráce uvnitř družin. Stačí vést bodování tak, aby se o úspěch dělila celá družina, a nikoli individua. Navíc rádci tak získávají možnost ve spolupráci s vedením oddílu působit na své svěřence v družině a odměňovat je dle zásluh. To obvykle realizujeme tak, že vedení určí maximální množství bodů a rádci rozdělí každému ze členů, co uzná za vhodné v rámci stanovených limitů (samozřejmě pod dohledem vedení).
Bodovací systém by měl splňovat jasnost, průhlednost a nedogmatičnost.
Jasnost znamená, že všichni v oddíle musí vědět „kolik za co“ a chápat systém rozdělování. To může být pro vedení poměrně zajímavý nástroj pro nepřímé ovládání toho, kam členy nasměrovat. Budou-li získávat body za plnění bodů stezky, mohou se více zajímat o stezku, bude-li ztráta bodů za nenošení kroje, je to střípek k motivaci v nošení.
Průhlednost je nástrojem důvěryhodnosti. Pokud si každý člen může kdykoli dohledat, kolik bodů má a za co, násobí se tím motivační a výchovný efekt. Snáze můžeme pracovat s chybou a vytvářet tak prostor pro důvěrné prostředí.
A nakonec nedogmatičnost. Bodování rozhodně není tím nejdůležitějším nástrojem, který v oddíle používáme. A pokud je vedením a dětmi vnímáno jako podstatný, ale nijak fatální prvek v činnosti oddílu, lze očekávat radost ze získaných bodů a nezničené děti při ztrátách.
(zkopírováno z rubriky Názory časopisu Skauting)